Monuments, statesmen, families, subjects
Other apsis, chórový závěr Descripton Nejčastěji v románské architektuře název pro kněžiště nebo jeho závěr, půlválcový útvar (případně podkovového půdorysu) uvnitř klenutý čtvrtkulovou konchou, zevně vystupující z těla chrámové stavby a krytý půlkuželovou stříškou. Descripton Vysunutý výběžek vnitřního prostoru v poschodí, zevně vystupující z nároží nebo z líce stavby jako čtyřboký, polygonální nebo válcový útvar, mnohdy bohatě architektonicky ztvárněný, vysazený buď na konzole, krakorcích nebo spočívající na noze. Ve středověku tvořil často presbyterium domácí, radniční nebo hradní kaple nebo v něm byl umístěn záchod s přímým odpadem podél stěny hradu, městské brány apod. V měšťanské civilní architektuře se arkýř hojně vyskytuje v renesanci, zejména jako nárožní a o několika patrech. Other altare Descripton V římsko katolickém kostele se skládá z mensy na kterou v gotice nasedá nízká predela s malbou nebo reliéfem, horní část se nazývá retabulum. V gotice má podobu archy, křídlového uspořádání, od renesance a hlavně v baroku je tvoří nejčastěji sloupová architektura s jedním nebo dvěma obrazy a sochami, jindy obraz v bohatém řezaném rámu nebo v architektuře (figurální skupina). V baroku se často retabulum odděluje a stojí za mensou, kterou lze obejít. Architektura i sochy se v 18. st. někdy jen iluzívně malují, pouze ústřední obraz, obvykle věnovaný výjevu ze života světce, jemuž je oltář zasvěcen, je skutečný, zavěšený na stěně. Na mense od 16. st. stojí skříňový tabernákl. V presbyteriu je hlavní oltář, zasvěcený témuž světci jako celý kostel, ostatní jsou postranní, od baroka často řešené jako párové, protějškové. Descripton Výklenek určený k sezení, s lavičkou, sedadlem (vyzděným) a obloukovým záklenkem, např. v průjezdech bran, domů, radnic, nejčastěji však v jižní stěně presbyteria, určený pro duchovenstvo a v gotice zpravidla bohatě řešený (s konzolami, kružbami aj.). Descripton Ukončení stavby kostela či kaple na straně kněžiště s apsidou, přilehlých částí a posléze chóru, jež se řídí dispozicí, stavební konstrukcí i slohem. Podle půdorysu nejstarší způsob představuje půlkruhový závěr apsidy, zavedený již u starokřesťanských bazilik, dále závěr podkovovitý, pravoúhlý (rovný) a konečně závěr tvořený několika stranami pravidelného mnohoúhelníku. Celkově složitější útvary závěry vznikají u chórů, obohacených např. o ochoz a věnec několika kaplí již v období románského umění. V rozvinuté podobě představuje tento typ katedrální závěr doby gotické, nejčastěji mnohoúhelný, s věncem radiálních kaplí, vyvinutým opěrným systémem a ochozem kolem vysokého chóru. Z katedrál bývá přenášen i na ostatní velké a také jinak významné stavby chrámů (i klášterních).