Pamiatky, štátnici, rody, kľúčové slová
Popis Souhrné označení pro umění na území Číny od pravěku (keramika) po současnost. Od počátku historické epochy se rozděluje podle dynastií na tři základní periody: doba raná do konce dynastie Han (kol. 220 n. l.), střední, klasická až po zapuzení Mongolů (r. 1368) a pozdní (dynastie Ming /1368-1644/ a dynastie Čching /1644-1912/). Ve všech druzích lze sledovat úzký styk člověka s přírodou. Popis Souhrné označení pro staré umění v oblastech expanze mohamedánského náboženství. Vzniklo v 7. st. v arabském kalifátu ze zdrojů helénistických, perských, byzantských a dalších a bylo určeno věroukou islámu i dvorským prostředím. V zemích, kam za arabských a dalších výbojů postupně pronikalo (především Egypt, severní Afrika, dočasně převážná část Španělska a Sicílie, Přední východ a posléze turecké říše, střední Asie, Indie), se od počátku přizpůsobovalo místním uměleckým tradicím. Popis Staré i novodobé umění na Japonských ostrovech s předstupni v době kamenné a bronzové. Rozvíjelo se z čínských podnětů a v 10.-12. st. dospělo k národním formám. Vztahy k Číně často obnovovalo. Ve všech druzích se vyznačuje citlivým vztahem k přírodě a krajině. Po společenské stránce se vázalo k vládnoucím vrstvám (výskyt dvorské a aristokratické kultury), k mnišstvu a od 17. st. stále těsněji k prosperujícím vrstvám ve městech. Dějiny starého japonského umění se někdy dělí na tři hlavní časové epochy. Výstižnější je dělení na řadu období, nazývaných zpravidla podle lokalit, vesměs podle rezidenčních nebo vládních sídel (nebo rodů šógunů) a center umění. V r. 1868 začíná vývoj novodobého japonského umění. Vzhledem k podnebí a zemětřesením architektura využívá hlavně lehké materiály (dřevo, rákos, keramika i lehké omítky), v úpravě a výzdobě počítá s řezbou a barevností. Souzvuk s krajinou prostředkuje zahrada. Iné tibetské buddhistické umění Popis Většina předmětů měla náboženský charakter. Vyznačovala se hlubokou symbolikou a sloužila především buddhistickému kultu jako prostředky k meditaci, modlitbě, vzývání jednotlivých "božstev", či k účelům didaktickým.
Souhrnným termínem „tibetské buddhistické umění“ označujeme předměty pocházející nejen z Tibetu, ale i z Mongolska, jihozápadní Číny a Nepálu. Spojuje je jednotný obsahový a formální řád, určovaný pravidly ukotvenými v buddhistických posvátných knihách - Kandžuru a Tandžuru. Tento ucelený výtvarný okruh je tematicky pevně spjat s mytologií, buddhistickou filozofií a ikonografií.