Poznámka

Středověk přinesl velký hrncový tvar (12.-13. st.), pak kbelcový (14. st.), oba spočívající až na ramenou, vpředu s otvory. Později se přilba znovu nadlehčuje, opatřuje pohyblivými částmi, především hledím, a diferencuje v různé typy pro jezdce a pěchotu v kombinaci s kroužkovým brněním. Šišák měl zpravidla hrotité hledí, kapalín byl železný klobouk se širokým okrajem. Z kapalínu vznikl šalíř s nadoční stříškou a protažením v týlu. Z šalíře se vyhranil morión, obecný tvar přilby užívaný od 16. až do 17. st., s vysokým hřebenem a měsíčitým, vpředu i vzadu zdviženým a vyhroceným okrajem. Jiný tvar z třicetileté války, tzv. pappenheimka, měla ochranné díly z plátků na uších a na krku.
Od 18. st. ztrácí přilba svou bojovou funkci a do 19. st. přežívá, hlavně v lehkých tvarech jednotlivých útvarů jízdních vojsk.
Dnešní ocelové polní přilby i civilní přilby z umělých hmot sledují účel ochrany před jiným úrazem než bodným a sečným.
Zvláštní dekorativní tvary měly od 14. st. přilby turnajové a kolčí, a ty se nejčastěji obrazily v heraldických formách přilby.