Památky, státnici, rody, klíčová slova
Popis Vodní nádrž s vlastním přítokem i odtokem z kamene, kovu, keramiky, umělé hmoty, skla či betonu různého tvaru, velikosti a hloubky, vybudovaná za účelem estetickým, klimatizačním, balneotechnickým apod. Vyskytuje se od středověku. 
krucifix - foto z 1. 1. 2010
Popis Zobrazení ukřižovaného Ježíše Krista (tělo s křížem). V křesťanském umění jeden z hlavních eschatologických symbolů. 
umělecky ztvárněný kříž - foto z 18. 11. 2009
Popis Od pravěku a středověku známé znamení, od starokřesťanské doby zobecnělé jako symbol Kristovy smrti či křesťanské víry i výraz její výbojné expanzivity. Tvary kříže se vyvinuly v četné obměny pod vlivem náboženských forem, ale také heraldiky. Jinak románské umění Popis První univerzální sloh ve středověku (11. - 1. pol. 13. st.). Označení vzniklo v 1. třet. 19. st. ve Francii; vyjádřilo podobnost charakteristických stavebních prvků (plný oblouk, sloup, ornamentika) s římskou antikou a vznik románského slohu na územích románských jazyků. Počátek a konec románského umění se v jednotlivých oblastech odlišuje. Navazovalo na pozdní karolínské umění, v Německu a střední Evropě na otónské umění. Záhy dospělo k samostatnému projevu a zahrnulo všechny obory. Architektura rozvinula techniku klenby, obohatila chrám typu baziliky, stavby hradů i městských paláců a domů. Vázala monumentální malbu a sochařství. Široce se uplatnila malba knižní a umělecké řemeslo. U nás se románské umění vyvíjelo zejména v souvislosti s německou oblastí a trvalo do 1. pol. 13. st. V stavitelství rozvinulo typ rotundy a jednolodního kostela s tribunou. Jinak umělecký směr, styl, sloh Popis Pojem estetiky, obecné teorie umění i dějin a teorie jednotlivých umění, uplatněný v římské antice nejprve v teorii rétoriky a poetiky jako označení pro osobitý způsob a zároveň souhrn znaků určitého literárního druhu; postupně se přenesl i na ostatní umění, od 19. st. také na jiné kulturní a civilizační lidské činnosti a praxe (např. životní sloh). V obecné rovině a ve všech oborech patří mezi nejrozdílněji vykládané pojmy. V architektuře a celém výtvarném umění sloh bývá pojímán jako norma a vzor nebo jen vzor, jako způsob (modus) a jako výraz nebo symptom. Pojem sloh má několik terminologických předstupňů a paralel. V teorii římské antické architektury a renesančním umění se vyskytuje termín "modus" ve významu míry a přiměřeného způsobu nebo stavebního typu k určitému účelu, dále termín "řád" (soubor formálních a proporčních pravidel, sloupový řád). V zobrazujících uměních "modus" (např. v 17. a 18. st.) označoval určitý způsob práce (kompozice, proporcí, psychologického výrazu, ikonografie) vhodný pro určitý úkol nebo námětový typ (např. v krajinomalbě), vázaný určitými vžitými zásadami. Krom toho byl přenášen na způsob práce umělce nebo školy. Tato modalita v 18. st. ovlivnila i náplň pojmu "styl". Dávný je také termín "maniera", označení pro způsob a charakteristické zvláštnosti jednoho umělce, školy nebo doby v našem smyslu slohové epochy. Pojem sloh byl v 19. a 20. st. rozpracován různými školami dějin a teorie umění nebo architektury: ve slohu je vždy hledána jednota forem a soustava společných znaků, "umělecké řeči", která je výrazem doby a života.
Rozeznává se zejména dobový sloh (sloh epochy nebo kratšího časového úseku, např. gotika), místní sloh (národa, region, místní školy v delším i kratším časovém úseku, např. česká gotika) a v nejužším smyslu individuální sloh umělce. Sloh je zároveň chápán jako vývojový proces; ve vývoji slohu se vesměs rozeznávají tři stupně, raný, doba hledání a zrání; vrcholný, klasický, zralý, doba vyrovnanosti; pozdní. Předstupně raného slohu ve smyslu dobového slohu bývají v některých případech hledány v přechodném mezistupni (přechodný sloh, např. mezi románskou a raně gotickou architekturou). Rozpornost pojmu sloh a rozdíly ve výkladu jeho obsahu se projevují zejména v otázce vzniku, podstaty, průběhu vývoje a společenské vázanosti slohu.
Nové pojetí klíčí ve 20. a 30. letech 20. st.; dnes se dobový a místní sloh vesměs považuje za více či méně jednotnou, leč dynamickou soustavou formálních a výrazových prvků působících kvalitativně, v nichž se projevuje osobnost a světový názor jednotlivce i skupin umělců je znamením jednoty protikladů a složitým výsledkem činitelů sociálních, duchovních a ryze uměleckých, včetně jevů jako souvislost a nesouvislost, tradice a inovace. Takové pojetí má řadu kladů: sloh je chápán jako historicky podmíněný soubor forem výrazu a komunikativní prostředek umění, vyjadřující, sdělující a uchovávající hodnoty; v rámci jednoty se projevují různé slohové proudy a vyvíjí se jedinečné dílo tvůrčích jedinců. V tomto smyslu lze studovat umělecké směry a hnutí, střídání slohů, slohové cykly v dějinách evropského umění apod.
